Sněmovna schválila přísnější pravidla proti nepřiměřeně drahým úvěrům. Vzhledem k tomu, že to je legislativní záležitost, máme u nás ve studiu hlavního právníka České bankovní asociace, jak už jsou diváci zvyklí, Filipa Hanzlíka. Hezký den.

Dobrý den.

To je čerstvá věc. Parlamentem prošla novela zákona o spotřebním úvěru. Teď čeká na senátní schválení. Je to skutečně tak, jak já jsem na začátku nastínil, že to mění tak výrazně pravidla?

No, mění se celá řada pravidel. To je, to je fakt. Ta evropská směrnice, ze které ten zákon vychází a kterou transponuje, tak je poměrně rozsáhlá. A pravda taky je, já se k tomu obsahu hned dostanu, pravda taky je, že se blížíme do finále skutečně, protože Senát by měl o té předloze rozhodnout, doufám, že definitivně, to znamená v tom smyslu, že ji schválí na své schůzi příští úterý, to znamená 21. října.

A ta novela je poměrně nebo byla a je poměrně sledovaná, myslím ze dvou hlavních důvodů nebo pro dvě taková asi nejatraktivnější z hlediska veřejnosti ustanovení. Tím jedním je to, co jste naznačil, to znamená zastropování příslušenství, respektive roční procentní sazby nákladů nebo úroků u spotřebitelských úvěrů, to znamená stanovení nějakého úrokového stropu. To je jedna věc a druhá věc je potom zpřesnění pravidel pro posuzování úvěruschopnosti, respektive pro situace, kdy poskytovatel spotřebitelského úvěru tu úvěruschopnost neposoudil řádně. To jsou ta dvě hlavní témata. V obou z nich se nám společně s ministerstvem financí, Českou leasingovou finanční asociací, Českou národní bankou a řadou dalších subjektů, včetně tedy subjektů neziskových z oblasti dluhového poradenství, včetně ale třeba taky Kanceláře finančního arbitra, podařilo najít, myslím si, životaschopný kompromis. Je to pořád kompromis. Dovedli bychom si v obou případech představit ještě o něco vhodnější úpravu, ale je to zkrátka záležitost, kterou musíte nějak obhájit a získat pro ni podporu v rámci dvousetčlenné Poslanecké sněmovny. Takže tím je to do značné míry dáno.

Koho to má chránit? Ona tam je ta změna, ve které vlastně Česko bylo unikátní. Ono bylo výrazně možná jediným evropským státem, co se týče Evropské unie, který to tak měl, že šlo vlastně postihovat nebo zrušit ten úvěr ve chvíli, kdy tam byla formální chyba,

Přesně tak.

nikoliv chyba, která by vlastně byla špatně posouzená. Koho to tedy má chránit ta novinka?

To jste popsal správně. Je to ten konflikt mezi formalismem nebo formalitou toho posuzování versus takzvanou materialitou. Já se k tomu pak dostanu. No a ten princip, který se nám tady podařilo, byť jak říkám, zatím jako částečně, ale jsme rádi i za to, prosadit, je to, že chráněn má být pouze ten spotřebitel nebo žadatel o spotřebitelský úvěr, kterému ten úvěr tedy byl poskytnut, ačkoliv mu ve skutečnosti poskytnut být neměl. To znamená, že nebyl úvěruschopný objektivně, že tedy nejenom, že tam neproběhlo to prověření nebo neproběhlo řádně to prověření jeho úvěruschopnosti, ale on ve skutečnosti opravdu objektivně není nebo nebude schopen ten úvěr splácet. To je, to je velký krok, velký rozdíl oproti té dosavadní právní úpravě, protože ta byla jako velmi stručná až lapidární a unikátní v Evropě. To máte taky pravdu, protože ten dosavadní § 87 zákona o spotřebitelském úvěru říká celkem jako jednoduchou věc. To znamená, pokud poskytovatel spotřebitelského úvěru neposoudil řádně úvěruschopnost, tak ta smlouva je neplatná. Myšleno absolutně neplatná. A ten spotřebitel má za povinnost zaplatit pouze jistinu, a to v době, která mu nebo v čase, který mu vyhovuje a nemusí platit to příslušenství, respektive ten poskytovatel mu již zaplacené příslušenství musí vrátit. Tahle sankce, soukromoprávní sankce absolutní neplatnosti je v Evropě skutečně neobvyklá. Je drakonická, to si přiznejme, protože tak, jak jsme si dělali nějaké rešerše, samozřejmě v rámci těch jednání s ministerstvem financí a později i v parlamentu, tak pokud už se někde v Evropě vyskytne v tomhle kontextu sankce absolutní neplatnosti, tak je to ale v rámci nějaké proporcionality, to znamená jenom pro opravdu zásadní porušení na straně toho poskytovatele třeba taková, která byla i učiněna v nějaké zlé vůli, prostě toho spotřebitele někde nachytat nebo ho přitlačit ke zdi a tak dál. Ale rozhodně ne takhle plošně. No a teď ta změna, kterou se tam podařilo vložit a kterou doufáme, že Senát taky přijme. Zatím tomu všechno nasvědčuje, mimochodem. Ta říká alespoň to, že sice na jedné straně ponechává tu sankci absolutní neplatnosti pro špatné posouzení úvěruschopnosti, zároveň ale pak přichází s takzvanou vyvratitelnou právní domněnkou, podle které se má za to, lze to vyvrátit, pokud ten spotřebitel toho je schopen v soudním řízení, že se má za to, že spotřebitel byl úvěruschopný, pokud ten úvěr řádně splatil. Já hned vysvětlím, proč je to důležité. Ono se to zdá jako banalita, jo, ale není. Aspoň v českém kontextu ne. To je pro ty spotřebitelské úvěry nikoliv na bydlení, takže ne pro hypotéky. A u těch hypotečních úvěrů to pravidlo zní tak, že se má za to, že byl úvěruschopný, pokud ten hypoteční úvěr splácel řádně a včas alespoň po dobu osmnácti měsíců. A proč je to důležité? No, proto, že se nám tady rozmohl takový nešvar v České republice v posledních možná dvou letech zhruba. A potvrzuje to mimo jiné i finanční arbitryně, u které se naprostá většina těch podnětů jako schází, protože to je ta, řekl bych, první linie útoku. To znamená, zaznamenáváme ve zvýšené míře případy, kdy spotřebitel skutečně víceméně bez problémů zcela řádně splatí ten spotřebitelský úvěr. A pak mu někdo, někdy jsou to nějací advokáti, někdy jsou to neadvokáti. Pak mu někdo vnukne nápad, myšlenku, že by přece mohl zkusit podáním u finančního arbitra například napadnout ten úvěr, byť už je splacen právě s odkazem tady na tohle ustanovení § 87 a tvrdit, že poskytovatel nesprávně posoudil úvěruschopnost. To důkazní břemeno by bylo v naprosté většině na nás jako na poskytovateli. A pokusit se tak získat prostě zpátky ty zaplacené úroky nebo další příslušenství, což samozřejmě může být i poměrně značná částka v některých případech. A potíž je v tom, že to skutečně někteří zkoušejí jako úplně jako okatě, očividně, jako účelově. A tomuhle bylo potřeba učinit přítrž nebo postavit aspoň nějakou bariéru. Na tom se shodli všichni zúčastnění, včetně tedy potom poslanců, kteří to podpořili, za což jsem rád. No a jak říkám, pak už je tam jenom ta variace u těch hypoték, které jsou samozřejmě na dlouhou dobu patnáct, dvacet, třicet let a podobně, tak tam bylo potřeba najít nějaký, nějaký kompromisní časový interval, od kterého nebo po kterém, po jehož uplynutí se toto bude posuzovat. A to je, to je novinka v českém právu, která je do značné míry taky inspirována poměrně, řekl bych, nedávnou, ale už jako soustavnou judikaturou, to znamená rozhodovací činností Nejvyššího soudu. A ta je mimořádně zajímavá, protože Nejvyšší soud dospěl, a to pozor, už na základě nebo v kontextu toho současného znění zákona o spotřebitelském úvěru poměrně jako radikálnímu závěru. Já třeba bych si to v těch, v rámci těch jednání, která jsme měli o úpravě § 87 ani takhle netroufnul navrhnout. Ale když to říká Nejvyšší soud, tak proč ne? On říká v těch rozhodnutích, i kdyby ten poskytovatel vůbec neprovedl posouzení úvěruschopnosti, úplně se na to vykašlal. Ale ve skutečnosti se ukázalo, a to je ta materialita, to je ten materiální přístup oproti tomu formálnímu. Ve skutečnosti se ukázalo, že ten spotřebitel byl úvěruschopný, tak nemůže nastat sankce neplatnosti. Není to proporcionální, jo. Takže tímhle tím směrem se teď ubírá, byť ne úplně, řekl bych důsledně, ale zjevně na druhou stranu se ubírá i ta nová právní úprava.

Poslední věc, co to přinese? My jsme v tuhle chvíli nastínili, že to je asi víc ochrana pro ty, kdo poskytují úvěry než pro spotřebitele. Ale ono to asi není úplně pravda.

To to bych neřekl. Z hlediska těch poskytovatelů spotřebitelských úvěrů to přináší, připouštím, nějakou větší právní jistotu, ale ne úplnou, samozřejmě. Jak říkám, ta domněnka je vyvratitelná. Není nevyvratitelná, což by teda taky bylo možné, ale to by bylo asi jako neadekvátní ve skutečnosti. Čili větší právní jistotu to tam přináší, ale na druhou stranu to nikterak, bych řekl, neomezuje nebo neredukuje ochranu těch, kteří si ji skutečně zaslouží. To znamená těch spotřebitelů, kterým ten úvěr neměl být poskytnut.

Čili co to přinese, co se týče úvěru?

No, mělo by to přinést určité zklidnění, řekl bych, na obou stranách. Mohlo by to přinést taky určité odbřemenění finančního arbitra, protože tam víme jako veřejně dostupných zdrojů myslím, že ten nápad, to znamená počet případů, které finanční arbitr je nucen řešit, to znamená počet těch podání, naprosto dramaticky exponenciálně narostl v posledních dvou letech nebo roce a půl. A velká část těch podání se týká právě tohoto, jo. To znamená těch pokusů, někdy třeba jako oprávněných, odůvodněných, ale v řadě případů neodůvodněných pokusů o to zkusit se prostě dostat na toho poskytovatele přes ten § 87 třeba i s nějakým očekáváním toho, že ten poskytovatel se nebude chtít soudit nebo respektive absolvovat to řízení před finančním arbitrem. Takže se nějak dohodneme, jo? Takže tohle asi neodpadne úplně, ale je to krok k redukci tohohle, řekl bych jako toxického stavu.

Hanzlík: Novela zákona o spotřebitelském úvěru přinese větší právní jistotu