Jak jste se stala ředitelkou vzdělávání v České bankovní asociaci?

Nabídka z České bankovní asociace přišla zcela neplánovaně přes headhuntera. Zaujalo mě, že moje práce by nebyla jen o financích, ale o vzdělávání jako celku – od toho odborného pro bankéře s pořádáním seminářů a konferencí přes e-learning až po celé portfolio vzdělávacích programů pro děti, mládež i dospělou populaci.

Takže jste do toho šla. Jak těžké pro vás bylo změnit obor?

Každá změna je výzva. Finance jsou regulované prostředí, kde je potřeba přesnost a odpovědnost. Ale zároveň jsem zjistila, že principy komunikace jsou podobné – musíte složitá témata vysvětlit srozumitelně a zajímavě. To mě baví dodnes. Navíc díky zkušenostem z digitálu mi to vlastně přišlo velmi blízké, protože dnešní vzdělávání je z velké části postavené právě na online prostředí.

Všechny znalosti začínají a končí u matematiky, v podstatě jednoduché trojčlenky.

Část edukace je stále ještě v prezenční formě, třeba jako konference Den finančního vzdělávání, která v Praze proběhne ve středu 18. března…

To je pravda, je to druhý ročník konference, která je určená učitelům základních a středních škol a její prioritou je networking. Konferenci jsme si loni poprvé vymysleli proto, abychom učitelům představili, jaké projekty děláme v asociaci, co připravují jednotlivé banky a jaké materiály jim můžeme k výuce finanční gramotnosti nabídnout.

Jak důležitá je podle vás finanční gramotnost ve školách?

Je klíčová, ale zároveň pořád nemá tak silné místo, jaké by si zasloužila. Finanční gramotnost se učí napříč předměty, často jen okrajově. Ideální by bylo, kdyby se jí žáci věnovali pravidelně, alespoň jednu hodinu v měsíci, a ne jednu až dvě hodiny ročně. Pak by byl prostor detailněji probrat jednotlivá témata vztahující se k financím. Pravdou ovšem je, že i někteří učitelé, ač jsou silní v kramflecích ve svém předmětu, se na tuhle výuku úplně necítí.

Jaké vědomosti by měl mít žák, potažmo teenager o financích, bez kterých se v dospělém životě neobejde?

Začala bych tím, že by měl především umět hospodařit s penězi. Protože nebude vždycky bydlet „doma“, měl by dokázat sestavit si domácí rozpočet. Měl by vědět, jaké má příjmy a výdaje. I to, že je dobré si část peněz odkládat. Měl by si také umět spočítat, kolik ho to bude stát, pokud si někde bude půjčovat peníze, jak funguje úrok a co znamená RPSN. A také by měl mít realistická očekávání u investic a být na pozoru, pokud někdo slibuje extrémní výnosy.

To jsou jen základní znalosti, ale je jich mnohem víc a všechny začínají a končí u matematiky, v podstatě jednoduché trojčlenky. Významnou roli také hraje rodina – pokud se doma o penězích mluví, je to výhoda. Děti by měly vidět, že rodiče plánují výdaje, spoří, konzultují svá finanční rozhodnutí.

Změnil se podle vás přístup mladých lidí k penězům?

Mladí lidé mají pocit, že financím rozumějí, ale často patří mezi nejrizikovější skupiny. Lákají je investice a rychlé zisky, což je činí zranitelnými vůči podvodům. Investování do různých nástrojů a platforem je dneska u mladých „hitovka“, ale někdy jaksi zapomínají, že musí být vždycky promyšlené a s vědomím rizika, že je možné na nich i prodělat.

Proč jsou mladí stále snadnou kořistí pro investiční podvodníky?

Jsou otevření novým technologiím, sledují sociální sítě a lákají je příběhy o rychlém zbohatnutí. Často mají také pocit, že financím rozumějí víc než starší generace. To je kombinace, kterou podvodníci umějí velmi dobře využít.

Existuje rada, jak se mohou bránit nebo odhalit podvodnou nabídku?

Základní pravidlo zní: Pokud někdo či něco slibuje vysoký výnos bez rizika, je to podezřelé. Dále je důležité ověřit si, kdo nabídku poskytuje, zda je regulovaný, zda má dohledovou licenci. A hlavně: Nenechat se tlačit do rychlého rozhodnutí. Zásadní roli totiž hrají emoce – strach, pocit naléhavosti a stres. Podvodníci jsou organizovaní a pracují s psychologickým tlakem. Bohužel nárůstu podvodů, a to nejen mezi mladými, pomáhá i to, že oběti je často vůbec nenahlásí. Spolupracujeme s Policií ČR a víme, že to udělá jen kolem 20 procent poškozených, což je strašně málo, takže pachatelé mohou pokračovat ve své činnosti dál.

Stojí za tím stud?

Přesně tak. Lidé se to často stydí přiznat, protože byli přesvědčeni o tom, že jim se to přece nemůže stát. Když jde o menší částky, dokážou je oželet a mávnou nad tím rukou. Ale je to velká chyba. O podvodných zkušenostech je potřeba mluvit – jen tak se mohou další potenciální oběti poučit, policie získat víc informací a v konečném důsledku být ve svém pátrání úspěšnější.

Mladí mají pocit, že financím rozumějí. Ale patří k rizikovým skupinám, říká expertka