Prvním hostem, který usedne do bankéřova křesla, bude generální ředitel a předseda představenstva Raiffeisenbank Igor Vida.

Jak se vám sedí v bankéřově křesle?

Pohodlně.

Když vezmu tu otázku metaforicky, jak se vám sedí v bankéřově křesle jako bankám? Jaká je vlastně pozice momentálně bank v Česku? V ekonomice jako takové?

Já myslím, že banky v českém český bankový sektor má výjimečnou pozici, když to porovnám s mnohými jinými zeměmi, a to v tom, že je neuvěřitelně stabilní, má o hodně víc depozit jako úvěrů, což mu dává tu stabilitu, má obrovskou likviditu a tím pádem je velmi efektivní a výkonný v podpoře ekonomiky. A nikdy v žádné krizi, která za poslední dekády nás postihla, nepotřeboval cizí pomoc.

Když jste zmínil podporu ekonomiky a banky, to je taková hodně populární písnička. Ano, vždy, když přijde jakýkoliv ekonomický, já nechci říct zrovna problém, prostě jakýkoliv ekonomický, ekonomická vlna, jakékoli vzedmutí, tak většinou přijde ten nápad, že by banky měly být tím, kdo tu ekonomiku podpoří. Jak moc je reálný tenhle nápad? Jak moc tohle vlastně funguje a jak se na to vlastně banky, potažmo vy díváte?

No, já se na to dívám tak odjakživa, že nejpřirozenější způsob, jak banky můžou opravdu přispět ekonomice, nechat je dělat jejich práci, aby se rozhodovaly na základě tržních podmínek, zasahovat regulátorsky do toho co nejméně. A v takovém prostředí ta podpora je nejefektivnější.

Funguje to?

Funguje to. Já jsem zažil i opak, ještě když jsem působil na Slovensku a po rozdělení republiky slovenská vláda pod vedením pana Mečiara tehdy dlouho otálela a oddálila privatizaci bankovního sektoru. A trpěla celá ekonomika na rozdíl od České republiky. Takže potom, když se tedy zprivatizovaly ty největší banky a začaly se řídit tržně, tak až potom ten přínos byl hmatatelný. Jako bylo vidět, že opravdu té ekonomice se daří o hodně více.

Já jsem hovořil o vlnách ekonomických, o vzedmutích. My jsme jich měli v Česku nebo nejenom v Česku. Ony to byly většinou celoevropské záležitosti a stále jsou v posledních čtyřech letech celou řadu. Ať už to byla pandemie, ať už to byly válečné konflikty. Pokud bychom tenhle hovor vedli před čtyřmi roky a já jsem se ptal na hlavní téma pro banky, asi bychom se dostali na zelenou tranzici. Je to pořád, i přes to, co jsem na začátku téhle otázky říkal tím hlavním tématem? Anebo je to passé a máme tady před sebou nějaké jiné kruciální téma?

Já si myslím, že passé to není a nikdy to nebude, že to bude vždy důležité téma. Samozřejmě může být v určitých časových úsecích přehlušeno nějakým akutním jiným tématem, ale dlouhodobě je to velmi velké téma a myslím si, že banky v něm zahrají velkou roli.

Jakou?

No, přes finance, jak se říká, finance vždy byly, jsou a budou nejlepším motivátorem pro naše chování. Takže když získáte bankovní sektor na svoji stranu v tomto, jak se říká, a bankovní sektor začne motivovat k chování tím, jak nastaví ceny financí. To je přesně ten způsob, kterým se to dá docílit.

To mě zaujalo. Docílit. Bavíme se o tom, že vlastně zelená tranzice je pro vás jako pro banky nebo pro banku otázkou, jak si s tím poradit vnitřně anebo spíš, jak si poradit s tím, jak financovat firmám právě to, aby si lépe se zelenou tranzicí poradily?

Myslím, že to jde ruku v ruce, že se to nedá úplně oddělit, že je to prostě i interní transformace, a i transformace vůči klientům. A takže je to v první řadě si uvědomit tu společenskou zodpovědnost, zodpovědnost za nejen společnost, ve které můžeme podnikat, ale i to prostředí. A já vím, že je o tom hodně polemik. Jsou na to různé názory jak odborníků, tak politiků. Dnes jsou velmi vyhraněné. Myslím si, že před několika roky, možná to bylo až příliš agresivní. Ta motivace do té transformace. Doplatilo na to Německo. Uzavřelo atomové elektrárny a podobné věci, které by nám dneska naopak pomohly a různá jiná opatření, která byla podle mě přehnaná. Ale na druhé straně je to velmi důležité téma, aby se stále udržovalo a postupně tak, abychom nezničili ekonomiku, která nás živí, ale zároveň zabezpečili pro další generace nějaké zdravé prostředí.

Jak vlastně tyhle změny se projevují ve vnitřním provozu banky? Třeba konkrétně u vás.

Tak jednak tím, že musíte začít plnit některé regulatorní požadavky, na které budete potřebovat určité finanční kapitál a nabrat lidi, kteří se budou věnovat té problematice. Začnou sbírat data o nás, sbírat data o našich klientech, začnou s těmi daty pracovat, reportovat je a na základě těch dat, potom se můžete dále rozhodovat. To je první, co musíte udělat. Takže je tam hodně nových procesů, které musíte nastavit. No a samozřejmě potom, musíte se přizpůsobit tomu, že i ten trh vás tlačí do nějakého chování jako banku. Je vcelku známé, že dnes, když banka chce vydávat dluhopisy na vlastní financování, tak pokud se zaručí, že ty prostředky, které získá, budou použity právě na transformaci, na dekarbonizaci a podobné projekty. Tak dokáže potom ty dluhopisy prodávat s nižším úrokem, teda získat na tom nějakou prémii, a naopak pokud to nedá takovou garanci a je to na všeobecné použití, tak jsou ty dluhopisy o dost dražší.

Jakým tématem pro banky, pro banku je digitalizace a využití umělé inteligence. A vlastně to záměrně navazuji na tu dekarbonizaci a na uhlíkovou stopu, protože ono to jde tak nějak nechci říct ruku v ruce spíš ruku proti ruce.

Ano, je to pravda. Jako umělá inteligence je obrovský spotřebitel energie, celosvětově. A přesto digitalizace a umělá inteligence to jsou témata, která mám na stole asi dvakrát za den. Je to obrovské téma, je velmi aktuální. Všechny banky, myslím naše určitě, do toho investuje obrovské prostředky. Dneska si neumím představit, že bychom stále nezlepšovali zákaznickou zkušenost právě v těch digitálních kanálech. To je alfa a omega. My máme za měsíc víc jak čtyřicet milionů loginů do naší mobilní aplikace. To je půl miliardy interakcí s klienty za rok. Takže to je velká, jednak frekvence, ale hlavně obrovská zodpovědnost, protože stačí malá chybička a dopad je obrovský.

Jaká je vaše reakce, když vám dvakrát za den tohle téma přistane na stole? Je to něco, že si říkáte ano, tohle musím vyřešit, protože je to nutné pro naši budoucnost, anebo už je to prostě.

Ne, stále já jsem toho velký fanoušek, a naopak mě to těší, že mi to chodí na stůl. Ale nesnažím se to vyřešit, snažím se to podpořit. A ať to řeší odborníci, ale snažím se prostě jak se říká zamést cestičku, aby se jim to dělalo snáz. A samozřejmě přesvědčit management, že je potřebné na to alokovat dostatek zdrojů.

Jaká je tedy budoucnost bankovnictví anebo minimálně v Raiffeisenbank AI? Protože určitě od vás jako od vrcholového manažera uslyším odpověď: Nesmí to být na úkor zaměstnanců, ale potom nám to nějak nevychází. Tak jaká ta budoucnost je?

No, my máme naštěstí specifickou pozici. My rosteme velmi rychle, my nabíráme ročně dvě stě padesát tisíc nových klientů a za posledních pět let jsme ztrojnásobili počet klientů. A přitom máme v podstatě stejný počet zaměstnanců. A jelikož do budoucna naší ambicí je stále velmi silně růst, tak si myslím, že bez AI bychom museli navyšovat počet zaměstnanců. Takto máme dobrou šanci to udržet na této úrovni, kde to je dnes.

Zbavíme se poboček jako banky?

Ne úplně. A myslím si, že nějaké rozumné geografické pokrytí tu bude muset být vždy, protože vždy budu témata, která klienti budou chtít řešit osobně. Možná se trošku změní forma těch poboček, že tam dáme, můžete tam vidět víc samoobslužných zón, ale já jsem byl přesvědčený i v roce 2000, když byla internetová bublina, že pobočky tu jsou a budou a zůstanu. Jen otázka, v jaké formě a v jakém počtu.

Umí Češi vlastně banky používat? Umí je na plný výkon to, co mají ten potenciál skutečně si vzít a použít, ať už co se týče hypoték, investic anebo vlastně všech vašich produktů. Myslíte si, že to, co jim nabízíte, tak si berou plnýma rukama? Umí to?

Já si nemyslím, že to je specifické pro Česko nebo Slovensko, ale že je to dané velmi právě tou komunikací u banky. Je to, já si myslím, že to je zodpovědnost banky, aby si to brali plnými hrstmi, jak se říká, nebo aby to co nejvíc využívali. To je naše úloha. Je k tomu edukovat, přinášet jim taky způsob a také řešení, která jsou jim jednoduše použitelná, intuitivně a tak dále. Takže samozřejmě, jsou věci, které jsou dané trošku i celosvětově. Tržním prostředím a nastavením regulace. Například teď je velké téma okolo zhodnocování penzijních fondů. Ale když jednou stát poví, že ten fond nesmí udělat ztrátu za každý rok, tak potom se nesmí divit, že ten fond neudělá žádné výnosy pro své klienty pořádně. A tím pádem ti klienti samozřejmě nemají velký zájem o takovéto řešení. Takže je to dané někdy i tím, ale je to v první řadě naše povinnost, bankovního sektoru, aby ti klienti to využívali co nejvíc.

Děláte to dobře?

Neděláme to nikdy tak dobře, abychom to nemohli dělat zítra lépe. A to je to, o co se snažíme.

Já jsem se ptal na investice, jestli uměj Češi nebo lidé využívat banky na sto procent. Dlouhodobý investiční produkt, to je vlastně něco, na co se můžeme podívat z krátkodobého hlediska. Je to věc, která tady je relativně krátce. Pojďme se podívat tedy na konkrétní případ. Umí ho využívat? Využívají ho?

Pokud vím, tak ne do takové míry, jak jsme mysleli, že to bude. My jsme jako Raiffeisenbank v tomto si myslím, udělali celkem dobrý počin, že jsme přišli jako první na trh a s celkem dobrým řešením a lehce ovladatelným řešením mobilní aplikace. A vyplatilo se nám to v tržním podílu, který je daleko vyšší, než máme v ostatních produktech. Ale já myslím, že mi tam chybí trošku ještě víc ta motivace ze strany státu, nebo je tam daňová úleva, ale jen do čtyřiceti osmi tisíc korun ročně. Při investicích do čtyřiceti osmi tisíc, to si myslím, že tam by se dalo podpořit větší sumou, aby se tam objevilo víc peněz. Ale ten produkt jako takový je velmi progresivní, protože v podstatě říká klientovi nemusíš to dávat do penzijního fondu, nemusíš to dávat do akciového fondu, nemusíš to dávat do depozitu. Vyber si tu třídu aktiv, kam to chceš investovat. Jediné, co musíš, je nechat to tam dostatečně dlouho, aby to mělo význam a aby ti to přineslo nějakou návratnost nebo nějaké zhodnocení a zlepšilo ti to potom tu rentu. A v tomto je to progresivní. Je fakt, že ještě je potřeba velmi vzdělávaní široké veřejnosti v tom, jak investovat, do čeho investovat, proč investovat a podobně, ale za poslední roky se to velmi zlepšuje. když se podíváme na růst investicí, respektive aktiv pod správou investičních společností, tak rostou rychleji jak depozita.

Čí je tohle úkol? Myslím to vzdělávání, to, co vy jste teď zmiňoval. Je to úkol bank, aby si vychovával klienty, je to úkol školy, je to úkol státu? Na koho by tohle mělo padnout?

Všech. Já si myslím, že jednak zaostáváme za zeměmi, kde to je tradiční běžný způsob spoření, investování do kapitálových trhů. Druhá věc je, že žijeme v geografickém prostoru, který se volá Evropská unie, ale nemáme kapitálovou unii. Takže když chcete investovat do nějaké akcie do nějakých titulů, tak se vám může stát, že si musíte najít burzu, kde se to vlastně obchoduje a kdo tam obchoduje a teď tím, že je těch burz mnoho, je mnoho brokerských firem, které se tam pohybují na těch burzách, ale málokterá dokáže pokrýt všechny. Tak ten trh je roztříštěný a roztříštěný trh znamená vysoké poplatky. To stejné platí i obráceně. Když jste firma a chcete navýšit kapitál, abyste mohli dál expandovat v podnikání, tak se podíváte na nedávné příklady, že děláme to v Amsterodamu, ve Frankfurtu, někdo to v Praze, ale ve Spojených státech to dělají na jedné burze, je to pro všechny. A to je velká bariéra potom. Takže, a to je úloha státu a států a politiků, aby vytvořili prostředí, infrastrukturu. Naše úloha je taky vzdělávat, přinášet jednoduché řešení vzdělávat klienty. A ve škole by to také měli učit. Já znám studenta, který byl během covidu, studoval ve Spojených státech na univerzitě a škola, aby je naučila investovat a aby podpořili v té době kapitálové trhy, které na tom nebyly nejlépe, tak jim rozdala každému tři sta dolarů. Řekli: „Otevřete si účet u nějakého brokera a zainvestujte do akcií, do kterých chcete.“ A takže i školy by se měly do toho zapojit. Nejenom banky, nejenom stát, ale i ten vzdělávací systém celý.

Já se omlouvám, že jsem Vám skočil do řeči. Vy jste mě totiž vtáhl vysloveně na téma. Vy totiž jako Raiffeisenbank máte investiční aplikaci. Ano? Díky ní se vlastně dá relativně snadno sledovat právě to, jak moc lidé tohle používají. Máte čísla, máte data? To je vždycky dobrý základ. Už se využívá častěji anebo dá se vyrovnat v té intenzitě hypotečním věcem, které banka nabízí?

Když si vezmu, že máme portfolio hypoték asi šedesát tisíc klientů a investiční aplikaci využívá sto deset tisíc klientů. A přichází měsíčně čtyři až pět tisíc nových.

Čili dobrá práce.

Takže vcelku jsme spokojeni a samozřejmě se snažíme stále vylepšovat tu zákaznickou zkušenost a zjednodušovat to všechno. A abychom to jednak udělali intuitivní pro toho klienta, ale zároveň musíme plnit všechny ty regulatorní požadavky ohledně investičních dotazníků a podobné věci.

Když už jsme naklepli hypotéky, jak moc jsou vaši klienti citliví na výši úrokové sazby? Je to pořád to klíčové, co hledají anebo už jsou schopni vidět i jiné věci?

Já si myslím, že jsou méně citliví, jako když byly sazby okolo 2,5 %, což je několik roků dozadu, což je asi logické, nebo 2 %, 0,2 % z 2,5 je daleko větší relativní marže nebo pohyb marže, jako když je to na 4, 4,5 nebo 5 procentech, jako je to teď. Takže je to celkem zajímavý fenomén, že úrokové sazby stoupají na hypotékách tak jako hlavně po válce v Íránu. Jak stouply úrokové sazby na swapech na české koruny, a i české státní dluhopisy, tak stoupají i ty sazby na hypotékách mírně. Není to nic dramatického a zájem je stále obrovský. Zájem je stále obrovský a možná ten drive, ta motivace sebrat si tu hypotéku není v tom laciném financování, ale v té touze vlastnit nemovitost. A ještě je to motivované a podpořené ještě i tím, že za posledních nevím, kolik let ty nemovitosti šly jen nahoru. Takže nabudeme iluzi, že to může jet jenom nahoru. A samozřejmě, ta psychologie a potom toho retailu, té masy těch investorů funguje tak, že chtějí si koupit další byt nebo si chtějí koupit svůj první byt. I historicky je to možná důvod, že ještě před třiceti lety jsme máloco vlastnili, takže dnes každý chce vlastnit to svoje, kde žije.

Já mám ještě dvě věci, které mě zajímají. Ta první. Zkuste mi nalít čistého vína, zkuste se mi trochu svěřit. My máme v tuhle chvíli čerstvé jaro. Dalo by se říct, máme duben. Co bude tím hlavním tématem, které bude Raiffeisenbank řešit a o kterém se bude nejvíc ve spojení s touto bankou mluvit v druhé polovině roku 2026?

Chceme růst a chceme stále těch 15 000 nových účtů měsíčně otevírat, což se nám daří, ale možná v druhé polovině tohoto roku přijdeme s novým marketingovým konceptem. Takže to by mohlo být. Věřím, že to bude viditelné.

Věřím, že naši diváci si ho teď snáz všimnou, když na něj upozorníte možná ještě víc snáz. Já mám dotaz přímo na vás. Jsme na půdě České bankovní asociace s tímhle výhledem, někdy i s tím hlukem vedle nádraží. Českou bankovní asociaci čeká v červnu volba do prezidia. Jak se to týká osoby přímo Igora Vidy?

No, týká se mě to velmi osobně, protože bych byl rád, kdybych obhájil svůj mandát a byl znovu zvolen a pokračoval v té práci v tom prezidiu. Je to možno i z toho důvodu, že v prezidiu bankovní asociace jsem nepřetržitě, na Slovensku od roku 2007, potom jsem byl šest let jako prezident, než jsem přišel do ČR, takže s tím mám mnoho zkušeností. Nechci říct, že bych se v tom nějak vyžíval, že mě to strašně baví a tak, ale považuji to za velmi důležitou práci na to, abychom mohli v klidu pracovat, abychom mohli opravdu přinášet ta nejlepší řešení a abychom mohli klientům to, co je naše poslání jako banky, zjednodušovat život. A to se nám dělá lehčeji, když jsme v dobrém kontaktu a v dobré spolupráci s těmi, co nás regulují, s těmi, co přijímají zákony, které se nás týkají, s těmi, co možná mají požadavky na nás, abychom více podporovali českou ekonomiku. A když máme s nimi dobré vztahy, konstruktivní, tak umíme najít řešení na jakýkoliv problém. A já jsem zažil období, ne v ČR, ale na Slovensku, kdy ten vztah nebyl dobrý a není to nic příjemného v takovém prostředí pracovat. Takže považuji to za velmi důležité, velmi zodpovědné být v prezidiu, přinést tomu ty zkušenosti, které hádám, mám, abychom opravdu mohli pokračovat v tom konstruktivním dialogu se všemi, kteří nás ovlivňují.

V tom případě já vám k tomu držím palce. Díky moc.

Děkuji za pozvání.

The Bankers Chair